V rámci seriálu Rovnátka a čelistní operace, který byl publikován na blogu Rovnátka a život s nimi, je toto další díl. V úvodu budu vždy komentovat článek níže, který vyšel na výše zmíněném blogu.

Komentář 28.11.2010: Na tom Davidově blogu vypadl jeden důležitý moment, který jsem tam nezaznamenal. Dnes je to téměř na den přesně rok poté, co jsem měl termín (listopad 2009), byl jsem dokonce už i v nemocnici, ale ještě týž den, kdy jsem tam nastoupil mě propustili. Jak to probíhalo …

Další odklad na spadnutí

Je kolem 15. listopadu 2009. Do termínu operace zbývá zhruba týden. Nervozita stoupá. A bohužel stoupá i moje teplota a začíná mě bolet v krku. V té době zuří (tedy spíše „zuří“) chřipková epidemie. Nic z toho nemám, ale v krku škrábe pořádně. To je před nástupem na operaci nepěkné a tak se začínám samoléčit. Paralen, různá stříkátka do krku, septolete a tak.

Takže den před nástupem jsem byl nervózní hned z více důvodů:

– z toho, že jsem možná nebyl zdravotně úplně v pořádku

– z toho, že jdu na operaci

– z toho, že ve firmě běží nějaké projekty, které jsem měl na starosti a musel jsem předat

V den nástupu do nemocnice 19. listopadu mi teplota kolísala mezi 37 a 36,8, v krku už víceméně nebolelo. Takže jsem si říkal, že to snad bude v pořádku.

Ale protože hlásit se musí při nástupu do nemocnice vše, tak jsem nahlásil, že jsem měl zvýšenou teplotu (maličko ještě včera) a bolest v krku. A že jsem to hubil paralenem, ibuprofenem a nějakými přípravky proti bolení v krku.

Přijímací sestra mě po této informaci málem rozprášila pohledem. Prý to není vůbec dobrý a že by mě nejradši poslala domů.

Ano, věděl jsem, že paralen a jemu podobní ředí krev, ale poslední jsem si vzal den před nástupem do nemocnice, což je dva dny před plánovanou operací.

Inu, nakonec jsme se dohodli, že se počká na doktora Foltána, který rozhodne. 

Čekání …

A tak jsem se uvelebil v nemocničním dvojáku a začal číst časáky. Myšlenkama jsem ale byl stále „u krku“ a u toho, jestli mě pošlou domů nebo ne. Přál jsem si, abych to měl už za sebou.

Dostal jsem svačinu, pak i oběd. Uzený s bramborovou kaší.

Teplotu jsem měl při dvou měřeních nižší, než vedle ležící kolega, který přišel ve stejný den na tahání osmiček.

Přišel anesteziolog, povídali jsme si, vše ok. Podíval se mi do krku, řekl „OK, to bude dobrý“ a odešel.

Další svačina – hrnek mléka.

Mezi 15. a 16. hodinou dorazil MUDr. Foltán. Vytáhl svítíci tužku z kapsy, mrkl na 1 vteřinu do krku a pravil:

– On: „Tak se oblékněte a běžte domů, tohle nepůjde.“

– Já: Lapal v záchvatu zoufalství po dechu, „Ale …“

– On: … asi viděl můj nevěříci  pohled: „Pokud tam máte nějaké zbytky bacilů, může se vám to dostat do plic a to si žádný anesteziolog na triko nevezme“

– Já: „Hmmm“, 

– On: „Ale zavolejte mi koncem měsíce, až budete zdravý a domluvíme nějaký termín, třeba to půjde ještě letos“. A odešel.

Následně i já jsem odešel z nemocnice a s cílem se doléčit na 150 %.

Jak já jsem si přál, aby to bylo ještě letos. Ještě před Vánocemi, na Vánoce, během  Vánoc. To je jedno. Prostě na jeden zátah.

Takže jsem zůstal doma, dnes už ani nevím do kdy a léčil se. Dodnes si pamatuju to hluchý období. Byl jsem doma a doufal jsem, že třeba 3. nebo 5. prosince půjdu. 

Nic nového jsem nemohl začít pořádně dělat, protože jsem nevěděl, kdy na to „vlítnu“.

Domlouvání nového termínu

Koncem listopadu jsem začal volat MUDr. Foltánovi. Sestra mě odkázala na nemocnici, že se prý mám objednat tam. Ugh. Jasně,tak proč mi výslovně říkal, že mám zavolat jemu?

Pak přišel ale další šok. Když jsem volal do fakultní nemocnice na Karláku, abych zjistil, jestli už mi tam našli náhradní termín, tak jsem zjistil, že o mě vůbec neví!!!

Trochu naivně jsem se domníval, že se automaticky dostanu na list hned na další termíny. Nebo mě alespoň budou evidovat. Ale já jsem jim úplně vypadl!

VSUVKA: Tehdy byl standardní termín objednání na tuhle operaci cca rok a půl! Dnes jsou to už 3-4 roky! Nejsou peníze, nejsou kapacity. Tečka.

Paní v nemocnici mi řekla, že tam má přede mnou další 2 lidi, kteří čekají, až někdo odpadne. Naznačila mi, že kdybych zavolal dřív, mohl jsem být jedním z nich. Jak jsem se později dozvěděl, na oba přišla řada ještě v prosinci. Jenže já, blb, jsem věřil doktorovi a „zavolal jsem mu až koncem listopadu“. Přitom mi nic nebránilo zavolat třeba hned cestou z nemocnice. Za to bych se nakopal.  Ale kdo mohl tušit, že to tam funguje takhle? Ehm.

Abych to zkrátil. S paní v nemocnici to bylo na dlouhé lokte, takže jsem se obrátil na sestru u MUDr. Petra, která mi domlouvala ten první i tento druhý termín.

Pomohlo to. Za pár dnů bylo jasno.

NÁSTUP: 1. února 2010!