Když jsem včera večer četl glosu na Lupě od Vojtěcha Bednáře, myslel jsem, že vylítnu z kůže. Autor glosy se podivuje nad tím, že ačkoliv emaily putují po Internetu rychlostí blesku, odpověď na email mu leckdy přijde za mnoho dní, týdnů či měsíců. Pan Bednář by měl možná vědět, že i příjemce emailů je člověk a ne vždy stihne odpovědět za pár milisekund tak, jak to dokáže on. Navíc plete jabka s hruškama. Mno. Naštěstí si pan Bednář vybral pro prezentaci svého názoru glosu, která jest obvykle psána v odlehčeném tonu. Ale ani přes to si neodpustím několik poznámek.

Za prvé

Spojovat rychlost komunikace (tedy přesněji řečeno dobu putování emailu) s dobou za kterou dostanete odpověď (není-li to odpověď od robota) je úplná blbost. Považuji to ale jen za pouhopouhé rýpnutí autora, možná snad výzvu k diskusi. Popojedem.

Za druhé

Je třeba si uvědomit, k čemu email slouží. Email slouží k tomu, aby se informace X dostala z bodu A do bodu B a tam zůstala do té doby, dokud s ní obsluha bodu B nějak nenaloží. Tečka. Nechápu uživatele internetu, kteří přisuzují emailu něco víc. Mezi časté nepochopení emailů patří zejména tyto případy:

– odesílatel si plete email s telefonem
– odesílatel (a někdy i adresát) si myslí, že email znamená okamžitý příkaz k práci
– odesílatel si myslí, že příjemce musí na email reagovat hned, jak přijde
– odesílatel neví, že email dojde, i když zároveň s odesláním nevolá telefonem a neupozorňuje na to, že poslal email

Uznávám, že na email by se mělo reagovat v nějaké rozumně krátké době. V dobách internetové bubliny se říkalo, že by se mělo na email reagovat do 24 hodin od doručení (existují vyjímky, zejména víte-li, že příjemce vždy odpoví, jste v pravidelném kontaktu apod.). Ale na dnešní dobu se mi zdá ta doba příliš krátká. Neboť …

Jak reagovat na email do 24 hodin, máte-li takových emailů ve schránce desítky, neřku-li stovky? Někdo na to má sekretářku, ale většina z nás se musí spokojit s vlastními silami. A to nemluvím o tom, že vyřizování emailů je pro většinu lidí jen určitou formou komunikace, nikoliv pracovní náplní. Bohužel i z vlastní praxe musím říct, že někdy se z toho stáhá hlavní pracovní náplň. Emaily, emaily, emaily, emaily. Existuje ještě něco jinýho? Brr…

A hůř jsou na tom ti, kteří v případě emailů (nepočítaje spamy) nepoužívají klávesu Delete bez přečtení.

Za třetí

Nejhorší skupinou odesílatelů emailů jsou ti, kteří chtějí vědět kdy (a zda) si adresát email přečetl. Hmm, ale … co je komu do toho, kdy si email přečtu??? Dost často čtu emaily tak, že je prolítnu, nereaguju na ně, ale odpovím později, až se k nim dostanu. Snažím se identifikovat průserojdní zprávy a zbytek řešit až když je čas. Navíc, nejsem asi sám, kdo velmi nerad odpovídá a řeší nejasně formulované emaily. To jsou pak ty, které vyřizuji až úplně nakonec.

Emailové doručenky nesnáším. Ví-li odesílatel, že jsem si přečetl email, může právem namítnout, proč jsem mu neodpověděl, když jsem si email už přečetl. Naštěstí je outlook a mnoho dalších emailových klientů natolik inteligentní, že se před odesláním zeptá, zda má doručenku odeslat. Odpovídám vždy ne.

Za čtvrté

Na druhou stranu přiznávám, že bez emailů nedokážu žít. A není to asi tím, že bych na nich byl závislý nebo je rád vyřizoval. Spíš jsem závislý na tom, abych měl prázdný mailbox, tedy aby byl prost jakýchkoliv nevyřízených emailů. Na tom ujíždím. Asi. Dokládá to spot z minulého roku Hlásím vyřízeno, aneb bezlištové dogma. Ku smůle mé a radosti těch, kteří mi píšou. Avšak pozor – učím se na některé emaily i nereagovat vůbec a přesouvat je rovnou mezi vyřízené. Ale psst, nikomu ani muk. 😉