Rok 2003 jsme opustili s myšlenkou, že v Íránu přišlo o život nejméně 20 tisíc lidí při ničivém zemětřesení. Jak je vidět, příroda si moc nevybírá a udeří nejničivěji tam, kde na to jsou lidé nejméně připraveni.
Silvestr proběhl relativně v klidu, ale už od 1.1. na nás média chrlí další a další pohromy a neštěstí. Inu posuďte sami…

Říkají vám něco jména Kmetiněves a Hospozín? Že ne? Tak to asi nevíte, že hned v prvním dni nového roku byla mezi těmito obcemi zavražděna mladá školačka – Barbora. Chudáci rodiče, ti aby se šli pověsit na větev.

Když už se pomalu začínají informace o zemětřesení v Iránu vytrácet, objeví se nový šok. Do Rudého moře spadlo letadlo se 148 cestujícími. Nikdo nepřežil. Prý nešlo o teroristický čin. Dobrý, ale změnilo by se něco pro oběti nebo pro jejich příbuzné, kdyby to teroristický čin byl? Těžko.

Ale vraťme se zpět do našich luhů a hájů. Člověk by řekl, že se s rakovinou dá úspěšně bojovat a snad i vyhrát. Tak to tedy ne. Dnes nás totiž navždy opustila Helena Růžičková, která s touto chorobou 2 roky bojovala. Chvíli úspěšně, chvíli se jí nedařilo a nakonec to prohrála navždy. To slovo „navždy„, bratr slova „nikdy„, je tak děsivé slovo. Nese v sobě tu beznaděj, se kterou se nedá nic udělat.
Nevím, jak to tam nahoře funguje, ale pokud tam je nějaký společenství, věřím, že Helena Růžičková tam vykouzlí na nejednom andělíčkovi úsměv od ucha k uchu.

Dále snad už jen briefly:
1.1.: Při pumovém atentátu v Bagdádu zraněni tři západní novináři
2.1.: Na severní ĺrán dopadl meteorit – naštěstí nikoho nezabil
3.1.: Nejméně 15 obětí v kostele
4.1.: Výbuch bomby na jihu Filipín: deset mrtvých, 40 zraněných

Tak co nás ještě čeká? Meteorit dopadl, spadlo letadlo, bylo zemětřesení, vraždí nám tu školačky, v Iráku stále umírají vojáci i novináři, pumové útoky jsou skoro na denním pořádku. A to jsou pouhé 4 dny. Uff. Tak teď už jen zase nějaké povodně, možná havárii někdě v nějaké jaderné elektrárně, ne? Ani si nechci pouštět moc fantazii na špacír, abych se taky nemusel jít preventivně pověsit na větev.

Kam ten svět spěje??? A zastavit se to nedá…

No, raději si jdu do Delvity koupit něco k jídlu. Nechci umřít hlady a dodat tak novinářům další téma na článek. Držte mi pěsti, aby mě cestou někdo nepřepadl, nebo abych nešlápl na minu či na mě nespadl meteorit. Ta pravděpodobnost je totiž, mám pocit, už vyšší, než vyhrát ve sportce.