Co nasere víc? Když víte, že váš čeká pobyt v nemocnici a pak šestitýdenní omezení "v provozu" při domácím léčení.

Nebo to, když už se konečně po mnoha měsících do té nemocnice dostanete a oni vám řeknou "musíte se doléčit, běžte domů a za týden zavolejte, uvidíme"?

Tak v mém případě to bylo to druhé. Pocit, jako by vás sundali z elektrického křesla a odložili výkon na "neurčito". Už vím co prožívají soutěžící v Superstar, když vypadnou. Cítí nečekané prázdno. Nicotu a nejistotu. Co bude dál?

V americkém filmu by to bylo takto: Pacient leží napojený už na kapačky a vezou ho na sál.  Těsně před tím, než ho uspí, přiběhne doktor (během jeho běhu po chodbě strhává lidi na chodbě, vráží do sestřiček nesoucí táci s léky či lahvičky s močí a při tom hraje hudba, která zvyšuje množství adrenalinu v divákově krvi) a v poslední vteřině zařve – STOP! Všichni jsou jako opaření. Následně se doktor nahne nad pacienta, podívá se na něj a řekne:"Tak to nepůjde, musíme to odložit".

U mně to bylo trochu méně dramatické, ale výsledek byl v podstatě stejný. Odloženo na neurčito.

Svému okolí jsem v půlce listopadu oznámil, že budu až do konce roku mimo provoz. V práci jsem předal projekty, našim klientům oznámil, že nějaký čas nebudu k dispozici. Do poslední minuty jsem dodělával úkoly, který by jinak ještě nějaký den počkaly. V tom extrémním tempu jsem se skoro na ten klid a úplně jiné tempo v nemocnici těšil. Ale zároveň jsem si úplně neuvědomil, že když jdu do nemocnice, měl bych být zdravý. 🙂 Jak logické, že?

A pak, z minuty na minutu tohle všechno končí. Doktor oznamuje, že tam nemůžu zůstat a že se musím doléčit doma a pak teprve přijít. Ale kdy? To už mi nikdo neřekl. Před očima mi najednou proběhl celý předešlý týden. Sakra, proč??? Co jsem udělal špatně?

Výsledkem bylo, že jsem si odbyl nějaký krátký čas v nemocnici, pokecal se spoluležícím (na vedlejší posteli samozřejmě!!! 🙂 a následně se opět odebral domů.

Dovedete si představit ten obrat o 180 stupňů, kdy nejprve musíte zrušit všechny aktivity v úplném rozsahu na cca dva týdny dopředu a v částečném rozsahu na další 4 týdny, což je předpokládaný čas rekonvalescence. Dále všechno překopat, oželet pravidelný předvánoční hrací večírek, rozloučit se s tím, že se opět budu moci zúčastnit předvánočního shonu. A pak … najednou se během dne ocitnete v naprostém vzduchoprázdnu. Co dál? Nic. Nic. Nic.

Pár dnů jsem se doma opravdu léčil. Naštěstí jsem se postupně vracel k pracovním povinnostem, protože pokud bych měl neustále myslet na to, kdy mě tyhle stresy čekají znovu, asi bych se brzy zbláznil.

Jenže i tak jsem nevěděl, jestli se dostanu do nemocnice znovu za týden, za deset dnů, za měsíc či za čtvrt roku. Takhle se nedá nic kloudnýho plánovat. Večírek, práci, Silvestra, atd.

Pozitivní na tom je, že jsem měl čas na věci, na které jsem do té doby čas neměl. Web spouštíme už asi  … no hodně měsíců … tak jsem se do něj pustil a doplnil nějaký obsah. Vyklidil jsem nějaké papíry a neroztříděné věci, udělal jsem si pořádek na disku. Pak jsem provedl nějaké více méně obchodní výpočty, popřemýšlel nad bysnysem a přečetl jsem si články nashromážděné v Jaggu za posledních X měsíců. Jojo, tohle bylo celkem fajn. Až na to, že na druhém konci Prahy mí kolegové ve firmě makali jako šroubi a já jsem byl prd platnej.

A teď? Teď čekám, kdy budu mít další termín a kdy budu muset tohle kolečko absolvovat znovu…

PS: A kromě toho jsem měl v té době narozky. To je i důvod toho, proč to sem celé píšu. Kdybych na tohle celé náhodou zapomněl, tak abych si mohl za pár let přečíst, co jsem dělal, když mi rostl další letokruh.