Včera byla v Praze opravdová chumelenice. Padaly vločky velké jak pinpongové míčky a bylo jich hodně. Fakt hafo. Při čekání na tramvaj jsem se tak zamyslel nad nesmrtelností chrousta, až jsem z ničehož nic začal vnímat nikoliv chumelenici jako takovou, ale jednotlivé vločky. Jako by byly samostatnými entitami, každý vločka se svým vlastním originálním osudem. A v tu chvíli mě napadla spojitost s každodenním životem (téměř) každého z nás.

Každá vločka představuje jednu konkrétní myšlenku, událost, čin, stav mysli, prostě všechno, co během dne prožíváme. Některá vydrží déle, některá ani nedopadne na zem. Jedna je větší, druhá menší, třetí taková divná.

Jsme schopni se soustředit vždy v jednu chvíli jen na jednu vločku? Nikoliv. A naopak, jsme schopni vnímat celou chumelenici? Její směr, intenzitu a to, zda po sobě na zemi zanechává bílou peřinu či nikoliv? Jsme schopni se na naše pocity, myšlenky, činy a úvahy podívat s odstupem a shlédnout celou chumelenici? Málokdy a velice těžko. Protože nejsme často vůbec schopni udělat úkrok stranou a podívat se na vločky s odstupem.

Něco podobného popisuje Tomáš Hajzler z PeopleCommu a říká tomu Honzův jev. Já tomu říkám prostě odstup. Ten odstup, který člověk zažije na konci třítýdenní (či delší) dovolené, když se vrací zpět do práce. Jsou to také takové minidůchody, které popisuje T. Ferris ve Čtyřhodinovém pracovním týdnu. Je důležité mít možnost nevnímat jednotlivé vločky, ale celek.  Ale také být stále schopen vnímat detaily. To je velké umění.

Ukážu dva příklady extrémů z pracovního prostředí, tedy příklad člověka, který typicky vnímá jen chumelenici a příklad člověka, který vnímá jen jednotlivé vločky, ale uniká mu celek.

Příklad č.1 – generální ředitel velké firmy:

Jde mu o jedno číslo na konci roku. Zisk. Vše ostatní jsou detaily. Nevnímá potřeby jednotlivých lidí pod sebou, pluje si jen tak po povrchu, jako ledoborec na mořské hladině. Jedna vločka s ním nezamává. Až teprve přijde pořádná chumelenice, musí začít přemýšlet, kde se stala chyba a pro je taj „jeho“ bárka najednou tak rozkolísaná.

Příklad č. 2 – mikromanažer, operativec:

Během dne řeší tisíce malých či větších vloček. Ale vůbec si neuvědomuje, že je uprostřed pořádné chumelenice. Neví, kterým směrem to jde, jak dlouho to bude trvat, jaký vztah mají mezi sebou jednotlivé vločky. Nechá se unášet, občas zahlédne jinou vločku, občas je schopen si udělat odstup a vidí pět šest vloček…

Co z toho vyplývá?

Kterých typů lidí je víc? V dnešní době zcela jistě těch druhých. Jsme samá elementární vločka. Ráno probuzení budíkem (budík?, proč?, kam?, k čemu vstávat? …), ostrý start do práce (co cestou?, co v práci?, proč? …), spousta úkolů v práci (účel?, kam to směřuje?, proč?, komu?), večer ostrý přesun k číňanovi do večerky (rohlíky?, paštika?, šunka?, zaslechnutí „čičet tět pdesát pisím“), žuchnutí gauč (co teď?, časopis? seriál v TV?, jídlo?, úkli?, nebo další úkol z práce?) … a tak to jde stále dokola. Vločka za vločkou.

Ale kam směřuje tahle chumelenice zvaná život? Víte to? Což takhle udělat čas od času úkrok stranou a podívat se na tu svou chumelenici s odstupem. Jdete správným směrem? Jsou v ní správné vločky? Nerozpouští se příliš brzy? Je to jen takové lehké chumelení, nedo dokážete vytvořit pořádnou chumelenici?