Zajisté každý někdy někde už zabloudil. Přijedete do města, které neznáte a mapu s sebou samozřejmě nenosíte. K čemu taky, že? Zážitek z Cambridge mě inspizoval k sepsání desatera, popisující jednotlivé fáze bloudění. Kdyz se k tomu pricte jeste casova tisen, kdy se musite vratit do urcite hodiny, problem je na svete.
(Bude to bez hacku a carek, nemel jsem v dobe psani k dizpozici ceske prostredi.)
Desatero bloudění
1. Celou dobu si myslite, ze jasne vite, kde jste a kudy dal. Pripadne si pamatujete cestu.
2. Rikate si, ze kdyz nebudete vedet kudy dal, podivate se na nejake
navigacni cedule, mapu apod.
3. Uz jste toho nachodili dost a prestavate si pamatovat kde a jak jste
odbocili.
4. Stale si myslite, ze mate jasno, kde je bod, ke kteremu smerujete
(vetsinou je to stanoviste, ze ktereho jste vysli – hotel, restaurace apod.)
5. Zacina vam byt podezrele, ze uz jste dost daleko a navic mate pocit, ze
tim smerem, kterym jdete se zpet nedostanete. Napadne vas, ze se vratite
radeji po stejne trase. Tuto myslenku jste si nechavali az do konce v zaloze. Zda se vam byti dobra.
6. Pri ceste zpet stejnou cestou najednou prochazite naprosto novymi
ulicemi. Vyjimkou nejsou slepe ulice.
7. Zacinate prochazet znovu temi novymi ulicemi. Nikoliv temi, kterymi jste prisli a kterymi chtete odejit.
8. Potkavate auta, ktera jste uz videli. Potkavate lidi, ktere jste uz videli na uplne jinem miste. V mysli se vam vybavi uryvek ceske hymny – „Kde domov muj?“
9. Podlehnete mirne panice a zacinate prochazet chaoticky ruzne ulice a doufate, ze narazite na znamy objekt. Ani vas nenapadne se snizit k tomu, abyste se ptali na cestu. Nejste prece mekoty. Panika nakonec ustupuje zdravemu rozumu a zacinate postupovat systematicky.
10. Nakonec se vam podari dosahnout mista, ze ktereho uz trefite do vychoziho (ciloveho) bodu. Pokud cestou potkate kravy, vubec vas to uz neprekvapi. Halucinace nebo skutecnost? To uz neni dulezite.
Bonus: Naladu vam spravi starenka, vypadajici jako starousedlik, ktera se vas zepta, jak se dostane do centra.