Dnes opět po dlouhé době dostojí tento blog i jménu deníček. Cestou z práce jsem přemýšlel, jak zaznamenat dvě dnešní události, které byly jen malým krůčkem ve velké mašinérii, ale pro mě svým způsobem docela významné. Pak jsem si řekl, Hlavo, ty blbče, od čeho máš blog?

Poslouchaje Red Rain (… is coming down) od Petera Gabriela přemýšlím, jak začít… Asi tak. Nemám rád nedokončené věci a speciálně ty, které se táhnou dlouho a mají tendenci vyjít do ztracena, ale přesto se někdy musí řešit. Dvou podobných záležitostí jsem se (snad) konečně zbavil a byl to poměrně dlouhý proces. Slovo „zbavil“ není vhodné, protože se mi loučilo dosti těžko.

.: Konec první – škola nevolá :.

Po více než dvou letech studia jsem se rozhodl, že definitivně ukončím své působení ve školních lavicích i u školní tabule. K rozhodnutí jsem směřoval několik měsíců, ale až včera jsem to uzavřel. Trvalo mi to dlouho, protože jsem přemýšlel, jestli téma, které jsem si vybral za svou dizertační práci, jsem schopen naplnit. Dospěl jsem k závěru, že nikoliv. Ne proto, že bych to nezvládl (i jistá míra lenosti by se dala najít :-), ale hlavně proto, že psát na toto téma by znamenalo jen papouškovat něco, co už bylo řečeno, napsáno, přeloženo. Dělat analýzy pro analýzy, tabulky pro zaplnění místa a text bych vystlával zbytečnými slovíčky, abych natáhl text. Tak to ostatně dělají mnozí (neříkám, že všichni) pachtíc se za dalšími a dalšími tituly, které jim budou na dvě věci, až ve skoro třiceti letech opustí školu bez jakékoliv praxe. Kdejaký středoškolák deset let v oboru je strčí hravě do kapsy. Ale to jsem odbočil, pojednání na téma české školství bych si nechal na jindy. 🙂

Vzpomínám si, jak jsem psal diplomovou práci se skřípěním zubů, ale na rozdíl od jiných mi to šlo skoro samo. Mělo to takový ten „drajf“. Materiál jsem využíval ještě dlouho po napsání, z myšlenek tamtéž nashromážděných čerpám dodnes. Cítil jsem, že případná dizertační práce (resp. úvodní minimum) by mi takovýto pocit nedávala a jistě by se z toho stala nemastná neslaná práce, kterou bych těžko obhajoval. Usoudil jsem tedy, že bude lepší, když svůj drahý čas budu věnovat něčemu jinému.

Toto rozhodnutí mě naplňuje jakýmsi pocitem sklíčenosti, ale zároveň lehkosti. Téměř 9 let studia na jedné škole, z toho 5 let na jedné katedře. Za tu dobu si člověk vytvoří vztah i k těm lidem, kteří ho od zkoušky vyhodili (naštěstí se mi to stávalo poměrně zřídka :-). Bylo to takové manželství z rozumu, ale teď se rozvádím. Toto manželství mi nepřinášelo už nic nového, abych z toho mohl dostatečně čerpat. To, co chci dál studovat, mohu totiž studovat i bez „manželky“.
Věřím, že celá tato skvělá rodina pochopí mé rozhodnutí. Útěk v půli bitvy zdá se býti zbabělým, leč já se tak rozhodně necítím.

.: Konec druhý – velký projekt :.

O tomto „druhém konci“ se nebudu příliš rozepisovat, protože myslím, že se k tomu budu ještě několikrát vracet. Až bude vhodná doba.
Dnešním dnem totiž skončila jedna odysea, jedna etapa, kterou považuji za velmi poučnou a přínosnou, ačkoliv skončila, nebo právě proto. Ukončili jsme před rokem a půl projekt, kterým žilo několik dlouhých měsíců a let hodně lidí a který nakonec nevyšel. Resp. nevyšel tak, jak jsme si představovali. Ale já mám stejně pocit, že v lecčems byl úspěšný, jen se narodil do špatné doby. Ale to až jindy. 🙂
Nedávno jsme prodali server a dnes jsem od něj předal „klíčky“. Konečně po mnoha měsících dohadování se podařilo dosáhnout toho, co zpočátku vypadalo na záležitost několika dnů. Neuvěřitelné. Pro tuto chvíli si mohu oddychnout, ale tím to ještě bohužel nekončí. Druhý level právě začíná…