Zbyněk Novotný ve svém článku Milovaná i nenáviděná Petra Buzková ukazuje, jak je všechno strašně relativní. Ačkoliv média i sama paní Buzková prohlašují, že platy učitelů rostou, ve skutečnosti je tomu vlastně naopak. Ale podle mého, důležitější než platy, je to, co mohou (a chtějí) jednotlivé školy pro sebe a pro své studenty udělat.
Uvedu dva příklady z praxe a z dob svých studií.

Střední škola

Studoval jsem školu, která se už začátkem 90. let dokázala postarat sama o sebe a byla jedna z nejlepších v okolí, dnes to platí samozřejmě také. Vybavení bylo na tehdejší dobu dobré a dnes, co vím z doslechu, špičkové. Peněz bylo samozřejmě málo, ale student to moc nepocítil. Jak se lidově říká – „dalo se„. Měl jsem tam pocit, že tamní vedení se opravdu snaží, aby bylo neustále vepředu.

Vysoká škola

Naopak, na vysoké škole, resp. katedře, kde jsem studoval, mi připadalo, že každý čeká, co mu spadne do klína. Peníze sice nějaké byly (možná relativně víc, než na střední škole), ale když to srovnám s některými jinými školami, které jsem viděl, nedá se to vlastně moc srovnat. Možná je to tím, že na leckterých vysokých školách jsou všichni zahleděni do teorie a nedaří se jim moc komunikovat s podnikatelskou sférou. To je totiž cesta, jak získat peníze. Viděl jsem na vlastní oči, jak spolupracuje Microsoft s univerzitou v Cambridge. To byl úplně jiný svět, ve kterém podnikatelské prostředí šlo ruku v ruce s univerzitním vzděláváním. A pěněz bylo tolik, kolik bylo potřeba. Uznávám, že je to trochu extrémní příklad.

Tohle je jedna z cest, jak zlepšit postavení nejen učitelů, ale i „pracovní“ prostředí studentů. Nechme školy, ať si část prostředků musí vydělat samy. Pokud to nedokážou, nemají na svou plnou existenci právo. Pak na tom budou líp jak učitelé tak i studenti. A na ostatní školy, které nemají stejné takové „podnikatelské“ možnosti jako ekonomické a technické školy (umělecké, základní apod.) zbyde peněz více.