Jsou to přesně tři roky a deset dnů od naší sametové revoluce. Přesně tolik času uplynulo od okamžiku, kdy jsme měli poprvé možnost masově zjistit, že existují i alternativy. Už můžeme svobodně volit kteroukoliv stranu a nikdo nás za to nenapadá. Konečně si dokážeme uvědomit, že jsme svobodní.

Dnešní glosa bude dalším malým výletem do nepříliš vzdálené budoucnosti, kdy se ohlédneme zpět na jednu nedávnou událost.

Vláda jedné strany, která si říká Malé měkké společenství, je definitivně pryč, a chce se mi provolávat hurá. Na rozdíl od jiných si myslím, že je dobře, že tato partaj zůstala všem na očích. Alespoň lze srovnávat, v jakém „bordelu“, v jaké špíně a v jakém iluzorním vakuu jsme žili. Myslím tu špínu, která vycházela z prostého faktu – byl tu někdo, kdo nám diktoval podmínky toho, jak máme žít, jak máme pracovat a co máme říkat. Dokonce i co si máme myslet. Nejhorší na tom bylo, že tahle parta sama sobě věřila. Věřili si, že jsou jedineční, neporazitelní a konají pouze dobro. Mají na to samozřejmě plné právo, ale ať to za každou cenu nevnucují ostatním.

Tato skupina lidí, kteří rádi používali otevřená okna a ochozy pro hlásání svých myšlenek, ten spolek mudrců, kteří si mysleli, že vědí, co je pro ostatní nejlepší, nedokázala pochopit, že existují i lidé, kteří nechtějí volit jejich stranu. Že existují i tací, kteří mají jiný názor. Jakmile někdo chtěl zvolit někoho jiného, začal se najednou potýkat s problémy a s podivnými náhodami. Autu přestávaly fungovat brzdy, do bytu se mu stěhovaly štěnice. Proti tomu byla jediná obrana – navštívit Malé měkké a požádat je o pomoc. Při té příležitosti z vás samozřejmě dostali i pár dalších informací o sousedech. Jakmile někdo ukázal prstem a řekl, že tady něco smrdí, byl potrestán. Takto se řešily problémy.

Malí měkcí byli silní a dokázali si hravě podmanit ty, které potřebovali pro další rozpínání. Kdo neměl zájem nebo se bránil spolupráci, byl nemilosrdně zničen. Stačilo zavést nový předpis, který nenápadně hodil klacek (leckdy pořádnou kládu) pod nohy těm, kteří nechtějí spolupracovat. Kupodivu vše vždy trvalo hodně dlouho, takže člověk měl dost času na manévrování.

Naštěstí lidem z osvícené skupiny Ohnivá liška bylo zakrátko jasné, že to takto dlouho nevydrží. Tato relativně malá skupina lidí začala ovlivňovat své okolí mnohem více. Začali být slyšet i vidět. A další se přidávali. Ukazovali ostatním, že existuje jiná možnost a že změna není tak vzdálená realitě, jak se na první pohled zdálo. Nakonec to byli opět mladí lidé s otevřenou myslí (a možná i zavřenou pěstí), kteří se chopili příležitosti a ukázali ostatním, zdegenerovaným vládou jedné strany, jak vykořenit dlouhá léta nevykořenitelné. Podařilo se pohnout mlčící většinou.

Píše se rok 2007 a přesně před třemi lety a deseti dny došlo k takové malé sametové revoluci. O co se snažilo několik skupin i jednotlivců mnohokrát v minulosti (například skupina Zpěvohra nebo Síťový únik), se podařilo poměrně rychle skupině Ohnivá liška. Provedli převrat, a dnes i (dříve dominantní) strana Malých měkkých musí dodržovat jasná pravidla a dokonce i standardy, což u ní dříve nebylo vůbec samozřejmé.

(vyšlo na www.lupa.cz)