Chování Bushoviy administrativy v případě Iráku se začíná američanům poněkud zajídat. Ne, že by byli dříve šťastní, ale Bushova slova jim poněkud vymyla mozek. Jenže během desítek a stovek útoků padlo od konce války více vojáků, než během války samotné. A s tím nikdo nepočítal. Kdo tuto situaci považuje za neválečnou, je docela naivní.
Já se divím, jak může být Bush & spol. tak v klidu, když takřka denně mu tam zemře alespoň jeden člověk. Nechtěl bych být v kůži jeho svědomní. Pokud tedy už nespáchalo sebevraždu.

Není tedy žádným překvapením, že vznikají webové stránky vyzývající ke změně politiky Bílého domu. Na jednu z nich jsem nerazil nedávno. Iniciativa na této stránce prezentovaná je zajímavá tím, že ji organizují a podporují nejen rodiny vojáků, ale též i veteráni a zálohy a tak by mohla mít snad nějaké, byť jen „šeptající“, slovo.

Je mi jasné, že na podobné aktivity Bush z vysoka …, ale spíše mě to zaujalo z jiného pohledu. Je vidět, že to co vidíme denně v televizi, v novinách a na internetu, má i svou lidskou stránku na druhé straně. Jedna válka se vede v Iráku, druhá v USA. Příbuzní vojáků bojují sami se sebou a se strachem o své blízké a je to mnohdy stejně beznadějný boj, jako proti iráckým fidajínům a další saddámovské sebrance.

Problém je v tom, jak se dostat co nejdříve z Iráku tak, aby to byla co nejmenší ostuda. Úspěchem bylo odstranění Saddáma, ok. Ale co dál? V Iráku neexistuje žádný identifikovatelný nepřítel. A když nevíte s kým bojujete, ani nevíte jak bojovat. Lékem by mohlo být OSN. Tak uvidíme, co GWB vymyslí. A doufám, že to bude brzy. Těch kluků, kteří tam musí být, je mi fakt líto. Ještě teď mám v živé paměti film Black hawk down. Myslím, že v současném Iráku to není nepodobné.