Už jsem tu psal o dvou reakcích, které jsem před tím vůbec nečekal. Kdybych na tuhle hru o tom, že jsem neměl křivé zuby, přistoupil, pak bych se musel ptát: "a proč to dělám"? Odpověď není překvapivá, ale mě zpočátku docela rozhodila.

 

Za poslední 2 měsíce jsem se přistihl při tom, že ač mám nyní s rovnátky úsměv mnohem výraznější (haha 🙂 než dřív, tak přesto mám lepší pocit, když se bavím s lidmi. Už se při každém usmání tolik nekontroluju, jestli náhodou moc neukazuju ty křivé zuby. Vršek, až na pár drobných detailů, které se ještě doladí, mám mnohem rovnější, než dříve. Prostě a jednoduše, cítím se krapet lépe, než dřív. A to nejsem ještě ani v půlce boje. Mám z toho prostě zatím dobrý pocit. A musím říci, že za ty peníze to zatím stojí.

 

To že mám rovnátka mi přijde víc zábavné, než cokoliv jiného, dělám si z toho prdel, jsem schopen o zubech mluvit. To jsem dřív nedokázal a fakt jsem s tím měl velký problémy, které možná navenek nebyly patrné, mi asi i trochu snižoval sebevědomí. Na tom zajisté není nic tak převratného. To asi potvrdí zejména slečny a ženy.

 

Vzpomínám si, jak mi jeden kamarád jednou v naprosto nestřežený okamžik a bez varování řekl: "máš křivej horní zub". Co jsem mu na to měl říct? Odpověděl jsem jen "já vím" a odešel jsem. Už je to zpátky asi 10 let, ale na ten okamžik, na to místo, kde se to stalo, na to nikdy nezapomenu.

 

Když si to zpětně vybavuji, on jediný měl odvahu mi říci pravdu. Na rozdíl od jiných lidí, viz můj předešlý příspěvek. Uběhlo mnoho let, než se ten pocit přetavil do prvního kroku!

 

Přemýšlím, proč mi to tehdy řekl? Chtěl mi říct novinu? To asi těžko, nejsem slepej. Chtěl se mě dotknout? To určitě ne, jak ho znám. Zbývá jediné. Chtěl mi naznačit, abych s tím něco dělal. Tak teď mu tímto odpovídám. Dělám a děkuju ti Václave dodatečně za upřímnost!