„Až si nás jednou nejvrchnější kritik zavolá, všechna slunce zblednou, já tam budu jenom sám.
Co jsi tady dělal v čase, který byl ode mne dán? Čím jsi pomoh lidem, kdo tě vůbec zná?“

Tenhle článek je, prosím pěkně, z kategorie – budu si psát o čem chci. Neručím, že ho ctěný čtenář pochopí, protože důvod, proč tu je, je ten, že se k němu někdy vrátím.

Úvodní text jsem si vypůjčil z písničky Jednou od Olympicu.

Zasazení do kontextu.

Dneska je hodně cool, žít jakoby na pohodičku. Do práce na 6 hodin, nebo vůbec, nomádit s notebookem v ruce a psát články sedíc/ležíc někde u stromu na pláži, v lese, ve stárbaxu. Nebo taky tohle – „hele, já teď investuju do [doplňte libovolnou komoditu] a je to cool, nemusím nic dělat a prachy lítaj„. Taky je populární ten „pasivní příjem“. Jakože nic neděláš a přitom vyděláváš. Zní to strašně sluníčkově. Ten pán, co se jmenuje Kyiosaki, jehož asi 5 knih jsem přečetl nebo nepřečetl, to vysvětluje zcela jasně. Zařiď si pasivní příjem a jsi za vodou. Hmm. Tak to jsou pěkný sračky, vážení! Takto to vůbec nefunguje. Pozlátka a marketing. Možná jsem ze starý školy, ale nevěřím tomu, že se dá něco vybudovat jen tak nějakým přicmrndáváním někde. Ano, existují výjimky (dobře se vdáš, oženíš, něco zdědíš, máš ultrasupermegakliku), ale ty nechme stranou. Musí se máknout. Hodně. A výsledek může být dobrý. Nebo to taky může být pěkný průser.

A teď k tématu.

Podnikání je synonymem pro (častý) stres. Před lety jsem se pro podnikání rozhodl proto, že jsem si myslel, že budu pánem svýho času a že si ho budu řídit. Co jsem si ovšem neuvědomil bylo to, že místo jednoho šéfa v klasickém zaměstnání, jich mám teď desítky. Co zákazník, to jeden můj šéf. Kdo si to zkusil, ví o čem mluvím. A já jsem nastavený / narozený tak, že chci, aby byli mí šéfové spokojení. A to je dost náročný. Chápete to? Jak na mentální energii, tak fyzickou energii. Protože ne vždy se to daří. Nic není černobílý. A taky to bere veškerý čas.

Stejně jako to umí kdejaký chytrý telefon, vypozoroval jsem u sebe, že jedu v několika (asi třech) pracovních režimech, které se v průběhu času přepínají. Každý režim je pak něčím specifický.

Běžný režim je, že práce mi zabírá asi 10 hodin za den a desítky minut, maximálně jednotky hodin o víkendu. Spím kolem 7 – 8 hodin denně. Když se moje tělesná schránka nachází v tomto reřimu, řeším běžné úkoly standardním způsobem. Občas o něčem přemýšlím, o něčem víc, o něčem méně, diskutuju a snažím se nějak řešit to, co řešit chci, mám, nebo musím. Tohle asi zná každý. Prostě běžný průměr.

Následující dva režimy jsou v kontextu předchozího odstavce poměrně extrémní.

Útlum

Na jedné straně je mód, který jsem pracovně nazval „Nechte mě bejt, nemluvte na mě, procesor jede na 10 %„. Do ničeho se mi nechce, věci na 5 minut mi trvají 1/2 hodiny, nechávám se rozptylovat blbostma a koukám po stopadesáté, jak se čajový sáček noří do vroucí vody. Nebo vroucí voda proniká do sáčku? Zamyslel se nad tím někdo někdy? Tohle je mód, kdy je nejlepší vzít tablet, pustit si Show Leoše Mareše a radovat se z toho, že někdo produkuje stejné zbytečnosti, jako produkuju aktuálně já.

A tady by se hodila taky jedna písnička, tak trochu motivační, zejména díky slovům: Daniel Landa – Šmouha.

Excitovaný elektron

No a pak je druhý extrém. Tomuto módu bychom mohli říkat „Eda v ráži“. Paradoxně se tento stav nenavozuje  přemírou spánku a poloprázdným ToDo listem, ale přesným opakem. Je to režim, kdy se dostanu na jinou energetickou hladinu jako elektron v atomu (odborně excitovaný elektron). Nikoliv meditací, žádný oooohhhhmmmm a voodoooo, ale náhlým či postupným zahlcením systému (v internetovém žargonu je to blízko DDoS útoku) a též nebo hlavně nedostatkem spánku.

Eda nacházející se v tomto režimu excitovaného elektronu změní nepatrně své chování. Jelikož má nedostatek energie, protože baterie se nestačily dobít, musí se některé pomocné systémy vypnout a víc iniciativy přebírají systémy, které jsou běžně v pozadí. Co jsem zatím vypozoroval? Možná to máte podobně, tak třeba …

• Rozhodování je spíš instinktivní – to se ve mně projevuje asi Střelec. Dělám rychlejší rozhodnutí, tolik o všem nepřemýšlím. Bohužel z toho plyne taky to, že nedomýšlím důsledky. K tomuto bodu bych se ještě později vrátil.
• Schopnost empatie výrazně klesá – ač si běžně hodně všímám non-verbální komunikace (což neznamená, že ji stíhám vyhodnocovat), v tomto režimu je tahle schopnost dost omezená. Dokonce i jednoznačně řečené informace, nedopadnou na ten správný receptor a smysl sdělení vyšumí někde mezi bubínkem a prvním mozkovým závitem.
• Rychleji mluvím – tohle si neumím vysvětlit. Pusa je rychlejší než mozek. Vypouštím ze sebe na jedné straně nápady (občas dobré), někdy i hodnotné myšlenky, ale na druhou stranu mám pocit, že občas plácám fakt kraviny. Jakoby se v tuto chvíli zapojovalo podvědomí, instinkt, šestý smysl a já informace vypouštím přímo na audio výstup, bez zpracování v mozku.

• Jsem přímočařejší – jednou před lety o mně Džamila Stehlíková prohlásila, že jsem prý demokrat. Říkal jsem si tenkrát, že je to milé, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Pak ještě pár lidí podotklo něco podobného. Ale když mi to nedávno řekl klient (se kterým si tykám a vypili jsme spolu i dost piv) a myslel to spíš v negativní rovině, tak jsem se už musel zamyslet. Jako fakt. Já jsem tak vychovanej. Dobře vychovanej. Jasný? 🙂 Nicméně v režimu excitovaného elektronu tenhle demokratický modul tlumím.
• Vidím, co normálně nevidím – ne, nemyslím vizuální vjemy. Najednou mi některý věci, mluvím tu zejména o práci, docvaknou (a některý někdy i jednouchý věci nepochopím). Takový to „no, ty vole, tohle je přesně ono …„.
• Prostě to udělám – s tím vším výše souvisí to, že prostě některý věc neřeším. Je to možná stav podobný lehkému přiopití. Projevuje se to třeba tak, že se výrazně zkrátí čas na vyřízení emailu. Prostě to tam napíšu, buch a letí to. Někteří lidi tohle mají běžně a trochu jim to závidím. Jak se to projevuje? To jsou ti, co píšou emaily takhle: „KDY UŽ KONEČNĚ NĚCO … ! ! ! ! ! ! !“ (všimněte si těch pečlivě vytvořených mezer mezi vykřičníky).

Poznámka: Jo, jsem normální, na chocholouška bych musel ještě posílit paranoiu, což se mi zatím moc nechce. I když …

Ještě zpět k prvnímu bodu. S tím instinktivnějším jednáním velmi souvisí i vyšší ochota (či nutnost) riskovat. Jsou věci, který bych za jiných okolností zvažoval, odkládal, zrušil, odložil. Ale v tomto módu jdu do plnejch. Výstřel. Bang. Hele, vole, nějak to dopadne!

A jak dlouho to takto máte, pane? A léčíte se?

V režimu excitovaného elektronu se nacházím s přestávkami už dlouho. Možná několik měsíců. Nikoliv každý den, ale viděno zpětně, velmi často, až nezdravě často. Ochota riskovat stoupá, schopnost predikovat důsledky klesá, schopnost chápat rady či poznámky druhých taky. Až tak, že si to začínám v těch chvílích toho energetického vypětí užívat. No, hele, když se něco posere, tak sis to aspoň užil, no ne?

Je to přetrvávající hrana. Na které se mi začíná líbit. Nebo ne. Nevím. Když dostanu facku z jedný strany, týden jsem v útlumu. Pak si řeknu „co bys dělal jinýho, než to, co děláš“ a jedu dál. Za měsíc další facka ještě větší. Takže „aha, ta první facka, byla jen přípravou na tu druhou, která byla už s rozběhem„. A co když přijde třetí, ještě větší? Zvednu se ještě? A není smysl toho všeho ještě někde jinde? Aha?!

Existujou zhruba jednotky lidí v mém okolí, který vůbec nechápou, proč to dělám? Co z toho máš? Ptají se. Pár lidí si taky myslí, že jsem magor, masochista, workoholik nebo prostě jen neumím vystoupit. Zejména ti, kteří znají kontext.

Tak já to řeknu, proč to dělám…

Malování, Lego, tranzistory a pak aplikace

Jsem tvořící typ. Rád tvořím, kombinuju, vymýšlím, skládám. Jako malý capart chodil jsem do lidušky na malování, na výtvarnou výchovu (dělali jsme i z hlíny ad.) a nebo taky třeba na pár hodin herectví. Pak samozřejmě přišel Merkur, Lego a další. Následoval Dům dětí a mládeže a v něm elektro kroužek. Diody, tranzistory, integrované obvody a Míra Finferle (??? toho neznáš). Na střední škole pak programování (teda spíš „programování“) a pak weby a webový aplikace. Stále dokola totéž. Z ničeho udělat něco. Bolí to. Ten proces, ten bolí. Dostat něco z bodu A do bodu B je permanentní utrpení. Je to jako píchat do sebe malinkatý neviditelný jehličky. Některý se trefí do toho správného bodu, ale většina z těch vpichů jde vedle. Asi jako droga.

A pak přijde útlum …

Jakmile přejde jednodenní až několikadenní mód Eda v ráži, přichází útlum. Je to jak s tím chlastem. Kocovina. Prázdnota. Melancholie. A otázky. Proč to dělám? K čemu mi to je? Když já to všechno myslím dobře, proč jsou na mě ostatní oškliví? Ticho. Hudba. Olympic. Dávno. Jednou tohle bude dávno…

A tak skončíme tím, čím jsme začali.

„Udělal jsi všechno podle psaných i nepsaných zákonů?“
„A nebo jsi patřil k těm, co jenom závidí?“
„Život šel kolem, nebo jsi ho vzal do náručí?“
„Nechals tu něco, co nás poučí?“

„Miloval jsem je to síla“
„zrazoval jsem, cit se vzpírá“
„a přitom jsem zůstal člověčí“

„Pracoval jsem, moje víra“
„chyboval jsem, nepopírám“
„Nechtěl jsem být nikdy největší“

„Až si nás jednou nejvrchnější kritik zavolá“
„úsměvy vám zblednou, každý tam budem sám“
„Co po nás zbývá, jak to bývá, nikdo netuší“
„Každý svou vlastní slzu osuší“ (zdroj)

Dobrá, ale co tím vším chceš jako říct? Nic. Každý článek, tak jako život, nemusí mít pointu. Důležitý asi je, abychom si to užili, stejně jako já jsem si užíval psaní tohoto článku. 🙂

Disclaimer. Text byl napsán na rozmezí stavu excitovaného elektronu, přecházejícího do útlumu.