Karla Silovského potěšilo, že mohl získat nový invalidní vozík, David a Monika se již mohou také radovat z nových výukových pomůcek. Asi bychom s nimi nikdo neměnil, ani na vteřinu. O to více mě těší, když jim můžeme díky internetu a samozřejmě díky mnoha ochotným lidem, kteří věnovali část vydělaných peněz, pomoci. Vždy, když se bavíme v Dobrém skutku o těchto případech, připadám si často dost divně.

Řeším-li v práci problémy s tím, že nám někde něco nefunguje, něco se nestíhá apod., mám z toho vrásky a špatné pocity a vůbec… pokládám to za problémy.

Na druhou stranu pak v DS mluvíme například o případu velmi vážně nemocné malé holčičky, která potřebuje 24×7 dohled a pro pravidelné převozy do nemocnice potřebuje klimatizované auto. Jen pouhé pomyšlení na takovouhle situaci je velmi skličující. Pak si říkám (a omlouvám se za jadrný výraz) – do prdele s těmi všemi posranými malichernými problémy. Tihle lidé, jako pan Silovský, pan Brázda (na obrázku), rodiče zmíněné holčičky či Zajfertovi, by nám měli dělat ještě přednášky o tom, jak se skutečně řeší problémy a jak se tím vyrovnat.

Tihle lidé možná vůbec netuší, že ačkoliv pomáháme my jim, zároveň oni pomáhají nám všem. Svým příkladem, svou vůlí, svým přístupem k životu.