Před třemi týdny jsem si objednal (obyčejné, standardní) razítko s přednastaveným textem (kopie, došlo dne apod.). V tom eshopu jménem MANUTAN působili velmi příjemně a navíc mi pak poslali dopis, ve kterém mi děkuji za první nákup. Potud vše OK.
Asi týden po objednání mi z eshopu volali, jestli jsem byl prý spokojen s objednávkou a dodaným zboží. Průšvih byl v tom, že v té době ještě žádné zboží nedorazilo. To jsem slečně vysvětlil a ona slíbila, že to napraví. Problém je prý u špeditérů – tedy slavné globalizované DHL.
Druhý den (pátek) dopoledne volá člověk. Představí se jako "Franta z DHL" a říká:
Franta: "Vezu vám tu zásilku do tý ulice XY, ale nemůžu ji najít na mapě."
Já: "No, víte, ta ulice existuje zatím jen tři roky, tak asi máte staré mapy."
Franta: "Hmm, no jo."
Já: "Ale tam to stejně nevozte, nikdo na té adrese teď dopoledne není."
… po chvilce domlouvání, kam to přiveze a že nemá cestu kolem místa, kde se právě nacházím, říkám:
Já: "Nechte to tedy na centrále v Říčanech, já si to tam vyzvednu."
Franta: "Tak jo, v pondělí po 14. hod to tam budete mít".
Po zkušenostech s PPL (ano, to je konkurence) jsem tedy předpokládal, že si to tam cestou do/z Brna někdy vyzvednu.
V pondělí dopoledne další telefon. A v něm, světe div se. Nějaký "Lojza z DHL" a říká:
Lojza: "Vezu vám tu zásilku do tý ulice XY, ale nemůžu ji najít na mapě."
Já: "Pane, už mi volal nedávno Váš kolega a s ním jsem se domluvil, že mi to necháte na centrále. Navíc, ta ulice je jen 3 roky stará, tak ji asi ještě na mapě nemáte. Proč taky mít čerstvou mapu, když pouze rozvážíte lidem věci podle tý mapy."
Lojza: "No jo, no. Tak já vám to nechám na centrále."
Dobrý. Tentokrát to snad vyjde a opravdu tam to zatracený razítko za 200 Kč nechají a já si ho tam někdy příležitostně vyzvednu.
Za dva dny další telefon. Nějaký Pepík z DHL.
Pepík: "Vezu vám tu zásilku do tý ulice XY, ale nemůžu ji najít na mapě."
Já (už zvýšeným hlasem): "No, to si ze mě děláte srandu, ne? Už dvakrát jsem vám říkal, že tu zásilku nepřevezmu na té adrese, ale že si to vyzvednu v Říčanech osobně. Ulice je nová, pane, jen 3 roky."
Pepík (očividně už zaražen): "No, dobře, já vám to tam hodím a budete to tam mít."
Já: "Prosím vás a kde to tam to DHL v Říčanech sídlí?"
Pepík: "Normálně, když pojedete od Prahy, tak …"
Já: "Já chci adresu, ulici, hodím si to do navigace …"
Pepík: "No, Černokostelecká, takže když pojedete od Prahy, tak …"
Já: "A jaké číslo?"
Pepík: "No, nějak /teď zadrmolil něco mezi 2 a 624524/, ale nevím přesně, prostě když pojedete od Prahy…"
Já: "Tak to vám tedy pěkně děkuju.". Přesnou adresu jsem z něj nedostal.
Story ale pokračuje dál. Už jsem ztratil po tom všem náladu dělat si příležitostný výsadek z D1 do Říčan a píšu jim přes jejich Recycle-Bin formulář, jestli by mi to mohli tedy dovézt, nějak příležitostně a pokud možno do jiné ulice, která je alespoň 50 let stará a mají ji tedy v mapě.
Dnes po třech dnech – bez reakce. Vlastně jsem ani nic jiného nečekal.
Shodou okolností jsem měl ale dnes cestu kolem. Tak jsem si říkal, půjdu se tam na ty bloudivce podívat a vyzvednu si zásilku.
Mobil i s navigací se mi úplně vyšťavil, takže jsem to zkusil po čuchu. Říkal jsem si, DHL, nadnárodní korporace, budou mít v Říčanech cedule na každým patníku.
Haha. Poté, co jsem projel Říčany tam a do půlky zpět už jsem jako za starých dob, kdy kolem nás nekroužily GPS satelity, zastavil a zeptal se mladíka asi tak v mých letech, jestli neví, kde je DHL. Mladík netušil, na co se ptám.
Abych to zkrátil. Po čtyřech zastávkách, kdy jsem se ptal na cestu (z toho 2 poslední jsem učinil v okruhu asi 300 metrů od DHL) jsem nakonec nějak dokonvergoval ke zcela zastrčenému areálu, který snad ani nebyl označen logem DHL. Ale bylo tam pár kamionů nacuclých zadkama k budově.
Na téže budově svítily prosklené dveře s cedulí DHL. Vlezl jsem tam a zajásal. RECEPCE. Paní v recepci, která si zrovna leštila sněhule (nekecám, měla na nohách SNĚHULE a papírovým kapesníkem si je pucovala) byla ochotná. Na dotaz, kde si mohu vyzvednout jednotlivou zásilku, mě odeslala na konec rampy, pak do dalších dveří a po schodech nahoru. Asi 150 metrů jsem popojel autem a vydal se po schodech nahoru.
Dveře! Dřevěné a trochu okopané. Ale to mě už nerozhodilo. Vejdu do nich a tam. Lidi u okénka! Mé naděje stoupaly. Vrchol se blížil.
Když jsem ale zjistil, že (a) ty lidi byli steroidoví řidiči těch kamionů a čekali tam na potvrzení papírů (dodávka / odběr), za (b) v okýnku byl nějaký nervní pán a za (c) asi po pěti minutách to vypadalo nejmíň na hodinu, tak jsem neriskoval přesdržku, zalamentoval nad vlastní blbosti za ztracenou hodinu času, otočil jsem se a dal sbohem jak budově, tak celému slavnému Dýejčel.