Jistě, opičím se po Lacovi, ale opravdu jsme měli shodou okolností teď o víkendu sraz se základní školou. Nikoliv po dvaceni, ale „jen“ po patnácti letech. Pro sraz jako takový nám server spoluzaci.cz byl celkem k ho… ničemu. Ačkoliv, někdo tam k naší třídě kdysi napsal jména skoro všech žáků, takže před srazem jsem si mohl oprášit pamět. Také tam máme fotku ze 7. třídy (tuším). Vlastně, můžete se podívat také, přístup k nim není nijak zabezpečen. A můžete hádat, kde jsem já. 🙂 Takže tak úplně naprd ten server pro nás nebyl.

Samozřejmě, o nějakém virtuálním životě nemůže být ani řeč. Když tam jednou za půl roku někdo připíchne vzkaz, je to skoro zázrak.

Ale server spoluzaci.cz přeci jen k něčemu bude. Věrka-organizátorka totiž během srazu pečlivě sbírala veškeré kontakty (mobilní telefony, emaily na celý život apod.) a hodlá doplnit databázi na spolužácích. Až se tedy budeme scházet za dalších 15 let, třeba to pak nebude taková pakárna, shánět na všechny lidi kontakty. Ačkoliv … kdo ví, co bude se serverem Spolužáci.cz za 15 let. A hlavně, co bude s náma.

A jaké to bylo? Interesantní. Překvapivě všichni trochu zestárli, ale zas tak strašný to nebylo. Ještě stále jsme si mohli říkat – „jakoby ani těch patnáct let neuběhlo, vypadáme skvěle„. Nejmíň se změnil třídní učitel.

Zajímavé bylo, že ze zhruba 30 lidí, přišla jen polovina, ale pokud mě paměť neklame, nikdo (kromě „tříďase“) nebyl ženat či vdána. Všichni byli buď svobodní (někteří k tomu navíc single) a nebo rozvedení. Ale fotky dětí se i přesto ukazovaly a to lítaly hlášky typu „nojooo, celá Martina … nojooo, to je celý Péťa …„.:-)

Také se alespoň v malém hloučku zavzpomínalo i na ty, kteří nemohli přijít i kdyby chtěli. Bohužel jeden spolužák a jeden z mých tehdy nejlepších kamarádů se našeho setkání nedožil :-(. Járo, jestli tam nahoře máte internet a čteš tenhle web, tak vzkazuju – nezapomněli jsme na Tebe!

Ale abych skončil veseleji. Spoustu věcí jsem ze základní školy zapomněl a díky téhle akci se mi alespoň některé vybavily. Například spolužačka, která seděla vedle mě několik let, mi připomněla, jak mi tehdy říkala – prý Eďoure piňďoure. A prý jsem to tehdy tááák nesnášel.:-) Jojo, paměť dokáže být někdy i milosrdná. 🙂