Tu a tam, tam každý musí. Pro někoho je to otrava, pro jiného příležitost s poklábosení. Zejména, jak jsem si všiml, ženy tam více klábosí. Ano, kadeřník, holič, kadeřnice. U nás se říká „jdu k holiči“, ač je to nesprávný výraz, protože většinou nechceme oholit, ale ostříhat. Takže správně by mělo být, že jdu ke kadeřníkovi nebo … ke střihačovi? No, to je jedno, každopádně jsem včera, když jsem tam byl, přemýšlel, jak vedu s kadeřnicí konverzaci.

Po retrospektivním přehrání té čtvrthodinky jsem si uvědomil, že ta konverzace je dost podivná. Alespoň v mém případě. A navíc není úplně ojedinělá, takto se návštěva holičství odehrává v mém případě téměř vždycky.

Ona: Jak to chcete?
Já: Tak zkrátit asi tak na polovinu. (to je fakt originální)
Ona: A co postranách a vzadu?
Já: Můžete lehce strojkem. (šmarjá, doufám, že nebudu vypadat zas jak tenisák)
Ona: A máte zájem o masážní mytí?
Já: Nemám (stačí, když nám hlavy masírujou naši politici)
Ona: Tak si přejděte k umyvadlu.
…
Ona: Je ta voda akorát?
Já: Hm, hmm.
…
Ona: Tak se vraťte zase zpátky.
Ona: Tak asi takhle tu délku?
Já: Může být víc. (nebo, že bych to nechal ještě víc zkrátit? uvidíme, až střihne)
…
Ona: Je to takhle dobrý tady nahoře?
Já: No, trochu mi to tam stojí, ale to já ladím vždycky gelem. (sakra, měl jsem říct, že to chci kratší, nahoře je to moc dlouhý .. hmm, teď už je pozdě, nebudu ji prudit)
Ona: Máte to hustý.
Já: Já vím. (a jsem na to hrdej)
Ona: A navíc jako hřebíky. Prostříháme to.
Já: Ano, prostříhejte. (někdy ještě dodávám „v létě je lepší to mít řidší“)
…
… (přemýšlím, copak se asi té stříhací slečně honí hlavou … „večer půjdu na diskotéku, no jo, ale Bětka nejde, co tam sama?“
… (mno a co se honí hlavou mně? Všiml jsem si, že má na zádech mezi lopatkama pihu – ha, to by šlo využít k vydírání. Vím, kde dělá a že má pihu na zádech. A vím, jak se jmenuje, má vepředu cedulku se jménem. Jenže v trom zrcadle ho nějak nemůžu rozluštit.)
… (a má náběh na obezitu)
… (ještě, že používá deodorant, to jo, to tyhle holky od frizérů jsou v cajku)
…
Ona: Vzadu dobrý?
Já: Super! (vždy to vypadá stejně, ale vždy mám pocit, že bych to měl pochválit, když tam tím strojkem tak dlouho šmrdlala)
…
Ona: Tak ještě to umyjem, přejděte si prosím k umyvadlu.
Já: Jasně (proč umyvadlo nepřijde ke mě? to je furt sem a tam)
Ona: Voda, dobrý?
Já: Ano, v pořádku. (mohla by být vlažnější, ale je to moc práce se ozvat)
Ona: Chcete to nagelovat?
Já: Ne, dneska už s tím stejně nikam nejdu. (stejně byste mi to tam napatlala jinak, než si to dělám já)
Ona: Táák, hotovo.
Já: Děkuji, super. (hlavně, že to mám už za sebou a můžu vypadnout)
…
Ona: Bude to XY Kč.
Já: Díky, mějte se.

Někdy se mi stane, že kadeřnice je trochu upovídanější a zavede řeč aspoň na to počasí. Proč bych já měl být tím aktivnějším? Mám ji snad vyprávět o výhodách Google+? Nebo o tom, že musíme dodělat analýzu a udělat odhad pracnosti zase z křištálové koule? Asi ne.

Většinou mám pocit, že tam jsou dvě nezávislé jednotky oddělené mentálně asi tak 100 km. Ten sedící si přemýšlí nad nesmrtelností chrousta a ta stojící jednotka má před sebou nepojmenovanou hlavu a chlupama, které má zkrátit. Myšlenkama je někde mimo, tváří se jak figurína za výlohou.

Tak snad příště to bude zábavnější.