Zážitky ze hry mohou být reálně unreál-né. Přesvědčil jsem se o tom na vlastní kůži.
Naposledy jsem si „zapařil gejmsu“ asi před třemi lety, když jsem si hrál na pilota vozu F1. Nedávno jsem se nechal přemluvit, abych si zahrál s ostatními deathmatchovskou hru Unreal Tournament (povedený následník takových pecek jako byl Doom či ještě starší Wolfenstein3D). Mno, uznávám, že přemlouvat jsem se moc dlouho nenechal. Bylo to asi takto:
– zahraješ si s námi?
– noo, asi ne, to se musí instalovat a to se mi nechce
– nemusí se to instalovat
– aha, tak jdu do toho 🙂

Tisknu „fire“ pro vstup do hry a jsem v tom. Posbírat zbraně, nabít a tvrdě do nich. Po pravdě řečeno, motal jsem se tam jak předák po tahu. Střílel jsem na vše co se pohlo. Unreálné bylo pro mě hlavně koordinovat pohyb myši, tlačítka na myši a ještě klapek na klávesnici. To nemluvím o tom, že podstatou hry je odrovnat protivníka – tedy přesněji – virtuálně zastřelit kolegu. Ale jak, když člověk musí uhýbat, přehazovat zbraně, mířit a ještě dávat bacha, aby nespadl do nějaké kyseliny nebo hluboké studny.

Jedno z kol se odehrávalo na opuštěném hradě na skále, který spirálovitě obepínala lávka. Pohyb po ní mi působil mírné závratě. Stačí udělat jeden chybný krok a už plachtím do ledové vody, ze které není návratu. To byl první šok. Virtuální závrať. Dokonalé.

Jiný zážitek: Stojím na balkónku, rozhlížím se se snajperkou (to je ostřelovací puška, nikoliv ženská), ale pode mnou se nic nedělo. Tak se otočím k odchodu a vidím postavu, jak mi míří mezi oči. Prásk. Jsem bez hlavy, kácím se. Naskýtá se mi pohled na sebe sama, jak tam ležím. Kolem mě poskakuje ten, komu jsem před chilkou koukal přes zaměřovač do jeho krásných modrých očí. Bohužel byl rychlejší a kliknul (čti vystřelil) dříve. Nu což, kliknu na „fire“ (levé tlačítko myši) a jsem zase živ a zdráv a zpátky ve hře.

V dalším kole si osvojuji práci s pravým tlačítkem myši. Zjišťuji, že snajperka má funkci zoom (čti má dalekohled) a že rakety lze nejen vystřelovat, ale také házet jako granáty s následným výbuchem. Piluji taktiku – za stáleho střílení se vrhám na nepřítele přes jeho výstřely tak, že mu skoro dýchám na čelo a snažím se ho zlikvidovat. On má většinou lepší mušku, takže končím v lepším případě s ustřelenou hlavou. V tom horším případě s prostřeleným břichem a jedním procentem života, kdy se stačí jen uprdnout a je po mně.

Důležitou zákonitost zbraní jsem objevil záhy. Neplatí pravidlo, čím větší zbraň, tím větší pravděpodobnost, že někomu snížím životnost na nulu (čti zabiju ho).
Před raketami se dá totiž uhýbat, naopak dobře mířenou střelou ze snajperky přímo do hlavy nepřítele si poměrně lehce a bez námahy můžu připsat bod. O tom by mohl vlastně vyprávět JFK. Kdyby tedy mohl kliknout na levé tlačítko myši a vrátit se do hry…

Tak to by stačilo jdeme spát. Ale hra pro mě zřejmě pokračuje i ve spánku.

Sen 1.: Kolega RFJ stojí na okraji nějaké propasti nebo vysokého domu a já do něj pálím jednu střelu za druhou hlava nehlava. Má neprůstřelnou vestu, tak to jde obtížně. On však udělá krok dozadu a už letí (zákonitě dolů, nepoužívá křidélka). Dole se ozve jen plesknutí a kolega je na hadry (čti je disassemblován na 20 kusů). Sen končí, spím dál.

Sen 2.: Stojíme v hloučku na nějaké nepříliš rušné ulici. Nevím, co tam děláme ani proč to děláme. A navíc ani nevím, kdo jsme, ale to je nepodstatné. V dálce je slyšet a posléze i vidět duo helikoptér (čti vrtulníků). Nás to nechává zatím v naprostém klidu a rozvíjíme dál nějakou konverzaci. Ale jen do doby, než helikoptéry začnou kroužit kolem nás přičemž vysypávají zásobníky munice přes zavěšené rotační kulomety. Kulky sviští a my zdrháme do nějakého domu. Probouzím se a zjišťuju, že už nehraji Unreal Tournament. Byl to jen sen. Uf, jsem rád, že nemusím klikat levým tlačítkem myši. Usínám a spím až do rána.

Ráno zvoní budík a já mám 100 chutí po něm vypálit raketu. Raději ne, třeba by nestihl uhnout a já bych nakonec zaspal. Nechám ho trpělivě v desetiminutových intervalech hodinu zvonit.

Zdá se mi dost Unreálné, že zase musím vstávat a bez použití antigravitačních bot se musím dostat do zaměstnání přes celou Prahu. Městskou hromadnou dopravu vynechávám, musel bych asi někoho zastřelit. No, nic, pojedu reálným autem do reálné práce. A tam budu reálně pracovat na někdy dost unreálném internetu.
Hlavně aby fungovaly replikace, jinak bych musel vzít snajperku a …

Toto je příspěvek do soutěže, který pořádá časopis GameStar při příležitosti svého 50. vydání.