Když jsem tu psal mikro článek ke svým 33. narozeninám, jediná věta, která v něm byla, bylo anglické: It will never be the same. Jen já vím, co přesně měla znamenat. A měl jsem pravdu, pouze jsem se sekl v tom, co významného se mělo tehdy změnit.

Celé moje okolí má v posledních měsících, dnech a teď už i hodinách velkou starost s tím, aby mi nezapomnělo připomenout, že brzy dovrším 4. dekádu. Vole, no a co? Snaží se působit na moje podvědomí. Nahlodávat mě. Instalovat do mě program „jsi starý“, ačkoliv se cítím na 30…možná i míň. Takže vám na to, co? 🙂

Většina vět, které v poslední době slýchávám, jsou buď hloupé nebo jakoby vtipné (sorry, fakt). Jenže mezi nima vyčnívá jedna, která do této kategorie nespadá ani náhodou. Pronesená hned dvakrát nedávno mým starším já. Táta má holt někdy dobrou trefu:

Kamaráde, teď už ti potáhne na padesát. To už není žádná prdel. Uteče to. Užívej si, dokud to jde.

Nereagoval jsem na to. Jen jsem si to uložil do paměti pro pozdější použití…

Pozdější použití? OH, WAIT!?!