Mikroklima, které se daří pěstovat ve státních institucich, je v mnoha směrech velmi specifické. Slovo úředník by mohlo mít tisíc přivlastků a mezi lidmi kolují desítky příběhů o srážce se státem. Mnohdy jsou spíše tragikomické. O tom, jak úředník lpěl na úplné hovadině a kvůli tomu jste vy, jako podnikatel přišel o velké peníze nebo proč všechno tak dlouho trvá. Protože jsem zevnitř nakoukl do světa úřednické práce, pokusím se s trochou nadhledu pár postřehů vypustit. Tímto tedy startuji nepravidelný občasník věnující se práci ve státní instituci. Jak už si pravidelní čtenáři tohoto blogu zvykli, možná si trochu zapřeháním. A možná taky ne.

Představení místo úvodu

Protože každá instituce je trochu jiná, musím na úvod zmínit, že mohu soudit pouze na základě zkušeností ze Státního fondu životního prostředí, kde jsem na brigádě. Slovo brigáda použil můj nadřízený když mě lákal a mě se to označení docela zalíbilo, ačkoliv ve skutečnosti o brigádu jako takovou moc nejde. Pouze mi to pomáhá si uvědomit, že tato práce může být (tedy je) pouze dočasná.

Fond je ve srovnání například s ministerstvy asi tak 2x akčnejší a dynamičtější (původně jsem tam měl 10x, ale nechci dráždit ty, kteří už měsíce čekají na nějaké vyjádření), nicméně některé principy, které vycházejí ze samotné podstaty státní instituce, jsou myslím všeobecně platné.

Kdo je to vlastně Ten úředník?

Celou tu dobu jsem přemýšlel, kdo je to ten úředník? Je to automaticky každý, kdo pracuje ve státní instituci nebo státem zřízené instituci? Nebo je to jen ten, kdo je v první linii a setkává se s obyčejnými smrtelníky.

Nehledal jsem v žádné směrnici, zákonu ani nařízení, ale snažil jsem si na tu otázku odpovědět sám. Nedařilo se mi to až do chvíle, kdy jeden poměrně vysoce postavený zaměstnanec fondu prohlásil: „jsme přece úředníci, musíme dělat to a to, protože nám to nařizuje tahle směrnice…“. Tak jsem si uvědomil, že i když bych řekl, že je to manažer, protože vede oddělení s několika desítkami lidí, tak je to vlastně obyčejný úředníček. Nicméně definice, že úředník je ten, kdo dělá jen to, co mu nařizuje zákon, směrnice a různá nařízení, poněkud kulhá. Tedy kulhá dost. To by totiž eliminovalo veškerou vlastní aktivitu. Což je něco, s čímž jsem se opravdu (!) na fondu setkal.

Takže moje definice úředníka je následující: je to člověk (v 95 % případů vysokoškolsky vzdělaný a v komerční sféře bychom o něm mohli i prohlásit, že je velmi schopný), který plní směrnice, nařízení a zákony, ale snaží se u toho také maličko myslet. Pokud nedělá to druhé, nic se neděje (v mnoha případech se „nemyšlení“ dokonce striktně vyžaduje). Pokud však nedělá to první, může se stát, že bude buď vyhozen, nebo bude vyhozen jeho nadřízený. A nebo bude pochválen.

V dalším budu slovo úředník používat tedy jako označení zaměstnance státní instituce. Je na čtenáři, zda si mezi řádky domyslí vždy konkrétní zabarvení tohoto slova.

Může to člověka poznamenat?

Ale dost teorie. Ptaji se mě lidé, jestli jsem už nějak státní správou poznamenaný. Z legrace jsem odpovídal, že nikoliv, ale že mu stanovisko pošlu poštou do 14 dnů, páč si to musím ověřit ve směrnici a v manuálu pracovních postupů. Smích mě přešel ve chvíli, kdy jsem se bavil s jednou ex-kolegyní z Economie a ta mi asi po hodině říká, že mám tendenci se významně rozkecávat a vše detailně popisovat. A smutek na mě padl ve chvíli, kdy jsem totéž uslyšel od dlouholetého kolegy. Nezávisle na té první.

Přemýšlel jsem proto, čím to může být. Došel jsem k tomu, že to je asi tím, jak vysedávám obden na několikahodinových schůzích, kde 80 % času řešíme stanoviska k materiálům, které mají v lepším případě pět, v horším 20 stránek. Než úředník seznámí ostatní s překládaným materiálem, většinou zvládnu vypít čaj, vyřídit pět emailů, dva telefonáty a jednu návštěvu toalet.

Nemám jim to za zlé. Vysvětlit složité evropské směrnice, různé právní výklady, postupy a výsledky pracovních skupin musí pár minut zabrat. Problém je v tom, že takovýchto dokumentů se ve státních institucí generuje tuny (doslova) a každá je jakoby důležitá. Vždy u toho přemýšlím, kolik jim to asi zabralo času, než ten dokument vygenerovali.

Pamatuji se, že za první tři mesíce letošního roku jsme dostali pokyn k předložení (můj překlad) cílů našeho IT oddělení asi pětkrát. Jenže pokaždé se to jmenovalo jinak: Cíle jakosti, vyjádření k výsledkům ISO XY, vypořádání výsledků auditu ISO ZŽ, Environmentalní cíle jakosti, strategické cíle pro rok 2008, zhodnocení plnění cílů v roce 2007 atd. Ještě třetí požadavek jsme zpracovávali tak, že jsme se zamysleli. Pro čtvrtý, pátý a další už používáme božskou funkci Copy&Paste (máme přece praxi z vysoké školy) a následně provedeme změnu názvu souboru a záhlaví. Vyšší úředník totiž předpokládá, že by měl ostatní úředníky řídit na operativní úrovni a že tento řízený úředník neví, co má dělat. A tak ho vyšší úředník zásobuje požadavky na vypracování seminárních a diplomových prací, aby nevyšel po škole za cviku.

Ale což. Úředník je nakonec rád, že dostal od nás to, co mu ukládá směrnice, zapracuje to do svého materiálu a předloží to na následující schůzi. Většinou se k tomu ještě autor každé části vyjadřuje. A tak jsem se na poslední schůzi omezil na slova „ano, dali jsme si tam úkoly, které už máme vyřešené a nebo víme, že je splníme“. Myšleno jako vtip. Jenže. Nikdo se nezasmál. Ale co hůř. Nikdo ani neprotestoval.

Takže další možnost k vypití čaje a přemýšlení o tom, jak si zachovat alespoň částečně imunitu.

TO BE CONTINUED… (Díl druhý – O lidech ve státní správě)