V minulých dvou dílech tohoto nepravidelného lechtivého seriálu, které jsem nazval Vrtěti úředníkem – díl první a Vrtěti úředníkem – díl druhý – o toaletním papíru, jsem se věnoval jednak obecně úvodu a jednak tomu, jak může probíhat takový nákup většího množství toaletního papíru. Vtipné na tom bylo to, že druhý jmenovaný příspěvek nakonec vyšel i na papíře (nikoliv toaletním) v interním magazínu. Což nebyl úplně ten původní záměr a s jeho otištěním jsem souhlasil pod podmínkou, že nebude signován. Což, vzhledem k tomu, že to předtím vyšlo veřejně zde, tak stejně nemělo moc velký účinek. Každopádně, nikdo mi to do očí neřekl, ale doslechl jsem se, že se možná pár lidí pozastavilo s otázkou „není to o mně„? Odpovídám: není. Ale dosti minulosti. O čem to bude dnes? O tom, jaké důvody mohou vést mladého (perspektivního) člověka k tomu, aby aby se rozhodl pracovat ve státní správě.

Proč nepracovat ve státní správě

Začnu tím, čím by začal asi každý. Proč nepracovat ve státní instituci? Odpovědí je hodně, uvedu pár namátkou, abych je mohl vzápětí zkusit vyvrátit.

1. Moloch, kde vše trvá moc dlouho
2. Málo peněz
3. Málo možností
4. Vše podléhá zákonům a nařízením
5. Averze vůči úředníkům

Každý by si našel určitě ta svoje NE, mně teď stačí pětice výše uvedených. Stejné otázky jsem si kladl tehdy taky. Jenže ke každé z pěti výše uvedených otázek umím už říct alespoň jedno ALE a přidám i pár důvodů, proč ANO.

Proč pracovat ve státní správě

1. Je to moloch, kde vše trvá dlouho

   Není to pravda, resp. záleží „kus od kusu“. Existují případy, kdy nemusí nutně vše trvat dlouho. Do času, který je potřebný pro zařízení čehokoliv vstupují primárně tři faktory: člověk,  zákon a zvyk. Zatím co člověka lze vyměnit, naučit, vyškolit, prudit atd., se zákony (nařízeními, směrnicemi atd.) lze většinou těžko něco udělat. Ty se musí dodržovat. Ale pravdou je, že někdy je přestává hlava pobírat.

   Budiž, na to se dá zvyknout a počítat s tím, že to, co trvá jinde měsíc, trvá ve státní instituci měsíců pět. Horší je to se zvykem. Po určité době v prostředí státní instituce, ať je sebedynamičtější a sebemodernější, si najednou uvědomíte, že vám některé věci připadají úplně normální. Ač jsou to ve skutečnosti naprosté … jak to říct diplomaticky … bizardnosti, dlouholetému úředníkovi už to vlastně ani nepřijde.

   Příklad: Přijde dopis (na papíře) z ministerstva a obsahem je žádost o nápravu nějaké spíše provozní chyby. První, co člověka napadne je, proč se to nepošle emailem? Papír se stejně tak dá umístit do archivu (čti: koše), jako ten email. Ale dobrá. Odpovíte také na papíře. Ač by dnešního člověka homo-internetus nenapadlo, že věty typu „ano, dáme to dopořádku, o nic nejde, jen to to to a to…“ bude psát ve wordu a tisknout.
   Nic proti dopisům. Jenže když se tento proces opakuje dostatečně dlouho, už nikomu nepřijde divný, že se i běžné věci posílají na papíře. Je to takové … ehm … romantické, že? Škoda, že se to ještě navíc nepíše v ruce a na dopisním papíře s kytičkama. A švabachem.

   No, nic, uhnul jsem od tématu proč ano a nevědomky spadl do kapitoly proč ne. Chtěl jsem tím říci, že pokud se správně uchopí první faktor (člověk), který je schopen se neustále hlídat aby nespadl do papírově-byrokratické mašinérie (zvyk), tak to může docela pěkně fungovat. Bohužel víme, že zvyk je železná košile.

2. Málo peněz

   Každý má jiné představy o tom, co znamená „málo peněz“. Je zcela evidentní, že státní správa nikdy nebude na takové úrovni, aby platově konkurovala komerčnímu sektoru. A pokud někdy snad ano, tak sním kulečníkový tágo. Ale není pravda, že je to všude tak hrozný. Tak, jak existují bohaté firmy i maličké a skromné pidifirmičky, stejně tak je tomu i u státních institucí. Stačí si vybrat. Co je ale podstatné a co by nemělo žádnému zájemci o státní angažmá uniknout, je jeden zásadní rozdíl! Pro někoho to může být ten rozhodující faktor:

   Předpokládám, že existuje hodně těch, kteří nesnesou, když mají pracovat pro někoho. Mám na mysli – pro majitele firmy, pro akcionáře, pro vlastníky společnosti. Čím víc vás vlastníci ždímou, tím víc z toho mají profit zejména oni (většinou to není tak (černobílé), ale nechci se pouštět do debat na téma vztahu vlastník firmy – zaměstnanec). Prostě klasický tržní kapitalismus. A právě tohle se vám ve státní instituci stát nemůže. Není to báječné? Ve státní instituci pracujete proto, aby náš stát fungoval. Je to služba státu, lidu (a dříve i straně). Jsem si jist, že mnoho lidí ve státní správě funguje a je šťastná ze dvou uvedených důvodů. Za prvé nevytvářejí zisk (což samo o sobě může být pohodotvorné) a za druhé čím více pracují, tím více je spokojen občan. A to je někdy cennější, než peníze.

3. Málo možností

   Trochu se nám to tu zvrhává v agitku. Tak tedy přitvrdíme. Málo možností je mýtus. Díky komplementárně spojeným (a maličko vadným) politikám „když to neutratíme letos, příští rok nic nedostaneme“ a „vše pro blaho občana“ skýtá státní správa velké možnosti. Zisk nikoho netrápí, slovo zisk ve státní sféře vlastně neexistuje. Jsou-li prachy v rozpočtu, tak to rozfrcáme. Když ne, budeme biti a příští rok nic nebude. Schopný je ten, kdo dokáže vymyslet, jak peníze utratit. To je úplně naopak, než ve byznysu. Že jo? Ano, dobrý postřeh. A opakuje-li se to dostatečně často, získá to punc normálnosti (viz bod 1). A veškeré návyky z běžných firem (šetřit, šetřit, šetřit) jsou nenávratně v p…dachu.

   Ve státní sféře jsem si už zvykl i na to (a připisuji to sem mezi pozitivní „možnosti“), že jdu-li v pátek na klasický oběd a vracím se mezi jednou a půl druhou, proti mě jde proud lidí, kteří už mají padla. To by se v komerčním sektoru stát nemohlo. Nepřekvapí, že v tom exodu jsou i ti, kteří ještě nedávno pracovali v komerční firmě (opět viz bod 1 a zvyk).

4. Vše podléhá zákonům a nařízením

   Tak tady, moji milí, tady nemám žádnou dobrou zprávu. Ať chcete nebo ne, tohle je neobejitelný. Snad pozitivní je na tom to, že máte možnost se seznámit se spoustou zajímavého čtení. A teď opravdu bez ironie – jak jsem psal už dříve, že ve státní sféře pracuje opravdu nadstandardní množství schopných a chytrých lidí, tak ty dokumenty mají opravdu hlavu a patu a já dodnes obdivuju každého, kdo je schopen napsat zákon, smysluplnou směrnici či nařízení. Klobouk dolů.

5. Averze vůču úředníkům

   Ale no ták. Už zase? Mám stále dojem, jakoby u některých lidí mělo slovo úředník  rasistický nádech.

   Tak tedy. Úředník se pohybuje mezi dvěma mantinely. Na jedné straně je zákon. Na druhé straně je občan, který se dožaduje podle stejného zákona svého práva. A ačkoliv úředník ví, že zákon může být špatný a je celý postaven na hlavu, přesto se musí podle něj řídit. Leč dá se s tím žít.

   Příhoda, která se skutečně stala (jména a předmět řešeného problému jsem však  vyměnil). Tuhle jsme byli v jedné velké nadnárodní firmě. Na jedné straně pár úředníků, na druhé straně dva byznysmeni. Pojmenujme si ty pány třeba Rudolf a Bronislav. Jak Ruda, tak Broňa se k řešeným problémům stavěli opravdu s vervou. V celé své nahotě se ukázala propast mezi tím, jak musí řešit nákup toaleťáku úředník a jak totéž řeší duo Ruda s Broňou. Zatímco Ruda po úředníkovi chtěl přesnou specifikaci toaletního papíru, aby ho hned druhý den mohl objednat a za týden mohl dorazit, tak kolega říká: „… uděláme průzkum trhu a pak vybereme nějakou firmu, která bude levná rychlá a tak…, vy nám to emailem odsouhlasíte a bude vyřízeno„. Přitom mu ale neustále cukal koutek u úst. Jakoby si říkal „chudáci, v čem to žijou?„. Křeče v břiše z potlačovaného smíchu už měl ve chvíli, kdy jsme mu říkali, že tak rychle to nepůjde, protože to musíme „vysoutěžit„. Nevím, zda si to nepletli se slovem „vysouložit„. Stigma úředníka bylo v tu chvíli už nesmazatelné. A přitom nebýt těch obštrukcí, strčili jsme z technického hlediska Rudlu s Broňou hravě do kapsy.

A to je vše milí přátelé. Nechtěl jsem nikoho přesvědčovat o tom, aby šel pracovat do státní správy. Pouze jsem  chtěl jemně naznačit, že ne každý úředník je špatný a že pracovat ve státní sféře může být  zajímavé.